Už je to 26 let, co se začala psát naše nová éra svobody a demokracie. Dvě třetiny mého života. Pro mladou generaci život celý…
Z čehož logicky plyne, že po tak dlouhé době jednak máme sklon považovat svobodu a demokracii za samozřejmé, jednak už máme jiné starosti. Ale přesto - při vědomí Masarykova výroku, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly - zkusme se podívat, jaké ideály to vlastně tehdy byly? A co nám říkají dnes?
Pokud jde o mě, odmítám věřit tomu, že hlavním, či dokonce jediným motivem vystoupení občanů proti komunistickému režimu bylo “mít se jako na Západě”. Nepodceňuji ekonomickou motivaci, ale prostě si nemyslím, že lidskou bytost lze redukovat na “homo economicus”. Jinak by to s námi bylo hodně špatné. Společnost, která je zaměřená pouze na konzum, snadno podléhá krizím - ekonomickým, sociálním, politickým. Společnost bez idejí a duchovních hodnot se pod vlivem těžkostí obrací k vládě pevné ruky, k omezení občanských svobod, k hledání spásy u autoritativních vůdců.
Chci věřit, že 17. listopadu se u nás zrodilo - či spíše obnovilo - něco jiného. Společnost, která věří svým hodnotám jako je svoboda, osobní zodpovědnost, solidarita s trpícími a potřebnými, spravedlnost a vláda práva, tvrdá práce, starost o budoucnost a novou generaci. Společnost lidí, kteří umějí pomoci druhým a kteří si jsou jisti, že v těžkých dobách druzí pomohou jim. Společnost různorodých jedinců spojených poutem sdílené identity, kultury a idejí. Společnost, která nikoho nediskriminuje, nikoho nevyřazuje, ale naopak každému nabídne možnost najít si v ní místo, které vyhovuje jeho přáním, schopnostem a možnostem.
Toto je - alespoň pro mě - odkaz 17. listopadu. Myslím, že tento odkaz bychom měli šířit jako poselství zejména pro mladou generaci (která bohužel často ani neví, co se v listopadu 1989 odehrálo). Ono poselství totiž říká, že náš stát je založen na něčem víc, než na značkové elektronice a oblečení, na možnosti jet každý rok k moři a navštěvovat módní restaurace a bary. Když si toto poselství uvědomíme, budeme daleko lépe čelit krizím. Ať už jde o propad hospodářského růstu, hrozby terorismu, oligarchizaci společnosti, pocitu bezpráví… A nejen, že jim budeme lépe čelit, budeme se jim také umět bránit a zjednat nápravu.
V onom odkazu rovněž cítím jistý závazek. Jako občan země, která ve světě patří k těm šťastnějším, cítím povinnost pomáhat těm méně šťastným. Cítím, že stále trvá onen Havlův imperativ bránit lidská práva a svobodu ve světě. Za toho čtvrt století jsme učinili řadu špatných zkušeností při prosazování onoho závazku způsoby, které se ukázaly být nevhodnými. To ale neznamená, že je něco špatného na samotném závazku. Naopak. Jen tak nesmíme činit brutální silou. Spíše musíme pomáhat občanům zemí, které ničí nesvoboda, násilí, špatné vládnutí, korupce, aby si dokázali pomoci sami. Tak, jako jsme si nakonec ke svobodě a demokracii pomohli my, když k tomu byly příhodné vnitřní i mezinárodní podmínky. To by měla být naše práce: podílet se na udržení světového řádu a bezpečnosti a posilovat občanské společnosti tam, kde mají ještě ke svobodě daleko.
Nemyslím si, že my v EU jsme výluční, že jsme jediní, kdo touží po lidských právech. Touha po spravedlnosti, po dobru, po svobodě, je lidem vrozena. Bohužel ale naplnění těchto hodnot není vůbec samozřejmé. Ani u nás. Když budeme ctít závazek pomáhat k nim jiným, bude i pro nás snazší si je udržet a vždy znovu a znovu je vybojovávat a obnovovat. Pak bude odkaz 17. listopadu stále žít.
