Co v nás zbylo z Karla Kryla, třicátníci?

Dostal jsem koncertní 2CD K. Kryla. Vzpomněl jsem si při něm na listopad 89. Zároveň v televizi probíhal pořad o písničkářích. Srovnám-li, jak intenzivně jsem tenkrát jeho písně ne jen poslouchal, ale přímo prožíval, žil je,a jak je vnímám nyní, musel jsem se zamyslet sám nad sebou.

Patřím k těm, kteří, před přechodem nomenklaturních kádrů do sfér kapitalistických podnikatelů, Karla Kryla vůbec neznali. Ve dvanácti letech to najednou prasklo a K.Kryl na legendárních vystoupeních byl skutečným zjevením. Nemohl jsem s davem zpívat, ale zapamatoval jsem si naráz celé pasáže z několika písní, tak  intenzivně jsem vnímal texty podtržené krásnými melodiemi.

Jakmile vyšly LP Bratříčka a Rakovina, drhl jsem je na gramofonu dokola. Pamatuji se, že jsem mu chtěl napsat později dopis, jak moc mi zasáhl do života. To jsem si již tenkrát jasně uvědomoval. Nakonec jsem nenašel odvahu. Ve svých deníkových poznámkách mám záznamy plné nadšení z básníka i jeho díla. Pak přišly Maškary a Tekuté písky. Postupně K. Kryl jaksi vypadl z mediálního světa a tak nějak se i vytrácel z mé pozornosti.

Jednou jsem viděl plakát, že má u nás koncert. Řekl jsem si, že půjdu až příště. Už to nešlo, K. Kryl zemřel. Zaváhal jsem tenkrát.

Když jsem při poslechu 2CD přemýšlel o životním postoji tohoto jistě svérázného člověka, musel jsem se nutně zamyslet i nad tím, co z něj zbylo ve mně. A bude to tak celý život. K. Kryl nebyl světec, ukázkový katolík, idol ani nějaký guru. Ale člověk z masa a kostí, s vírou, pochybnostmi, se schopností bez ohledu na popularitu a pohodlí říkat to, co si myslí. Byl pravdivý a opravdový. I kdyby nenapsal ty nádherné písně, tak jeho osobnost bude neustále nutit, alespoň mě ano, k sebereflexi. A většinou to nebude lichotivý výsledek. Ale i to je cenné, alespoň je kam se posunovat.

 Tak děkuji, Karle Kryle.