Jak jsem holil dědu do hrobu a přebaloval babičku

Mnoho mých vrstevníků z generace Husákova babyboomu to nezažilo. Možná dobře, řekne někdo. Škoda veliká, řekne druhý. Mně osobně tyto zkušenosti obohatily tak, že jsem za ně vděčný.

 Možná to byly ty nejzásadnější zážitky, které formovaly můj pohled na život.

Babička se vdávala v sedmnácti. V osmnácti umřel její syn na tyfus. Ještě v tom roce ovdověla. V šestadvaceti si vzala mého dědu. Po čtrnácti letech zase ovdověla.  A přežila i svého třetího manžela. Byl to také vdovec. Pro  mě a bráchu to  byl děda a my jsme byli jeho vnuci. Ačkoli v našich žilách stejná krev neprotéká. Ale to nám všem bylo celkem jedno.

U babičky s dědou jsme trávili od dětství prázdniny a mnoho víkendů. Naši stavěli svépomocí dům, tak byli za naši úschovu vděční.  A my se pochopitelně měli skvěle. Pamatuji se, jak děda hrozně rád večeřel studený bůček. Chleba mazal vypečeným sádlem, krájel nám rybičky a my seděli vedle něj a cpali jsme se. Když někdo tvrdil, že je ten bůček tlustej, tak říkal, že se překrojí a je tenkej! V paměti mám, jak děda šoufkem vybíral miskrovnu. Obsah suchého záchodu naléval do kolečka a vozil do na zahradě vykopané díry. Vzpomínám jak se s bráchou držíme za nosy a běžíme se před hrozným zápachem schovat za roh domu. Pak si dům přestavěli a my měli veškerý komfort.

Babičku vidím ve slamáku. Než jsme se s bráchou vyhrabali z pelechu, tak měla udělanou zahrádku a vařila už oběd. Vzpomínám si na její ruce, se silnými tlustými nehty, kterými bez rukavic trhala kopřivy a smála se, že přece nebude nosit rukavice.

Pak ji v jednom týdnu třikrát ranila mrtvice. Skoro rok ležela na LDN. Pomocí čtyřnožky byla schopna po chodbě chodit. Pěkně si vymrzovala. To je náš rodový znak. Každý týden jsme za ní jezdili a máma musela vozit v kastrůlku oběd. Zajímavé bylo, že okamžikem její nemoci najednou skoro všichni příbuzní, kteří tak hojně jezdili na žranice, které babička tak ráda připravovala, na ni najednou zapomněli. A to vždycky říkala, že k nim lidi jezdí, protože je mají rádi. Jak se ukázalo, pravdu měl táta, když jí říkal, ať se na ty rodinné sleziny vykašle.

Nakonec se, ač se pro ni, nás i dědu zdálo její umístění v nemocnici lepším řešením, vrátila  zpátky domů. Samozřejmě, že to chromnoucí děda nezvládal a stejně jsme tam museli každý týden jezdit. Nakonec to bylo neúnosné. Nejenže se  babička úplně přestala snažit chodit, ale začaly problémy s dědovou senilní demencí. Takže se rozhodlo, že jim v naší novostavbě uděláme pokoj. Během týdne byl pokoj se sousedícím WC hotov. Na chodbě byl i sprchový kout. Když mělo nastat stěhování, děda si postavil hlavu, že nikam nejede. Tak jela jen ona.

Měli jsme doma ležící babičku. Museli jsme nejdříve vynášet do záchodu obsah mísy gramofonu, později ji na něj i pomáhat. Za dědou jsme jezdili dál. Máma mu prala, uklízela atd. Nakonec děda málem uhořel a tak u nás stejně skončil. To už špatně držel stolici. Pro mámu, která samozřejmě chodila do práce a vedla naši domácnost, to byla třetí směna.. A senilita postupovala. Takže nám například utekl, obvinil tátu z krádeže… a tak jeho historka o zubech vyprávěna potřetí za den, byla opravdu tím nejmenším. Děda sedával před domem na lavičce a říkal tátovi dláždícímu dvorek z více než dvou tisíc dlažebních kostek:“Vy se udřete, vy se udřete“.

Pak otec těžce onemocněl.  Doktoři v něm před lety nechali při operaci silon. Ten dráždil okolní tkáně, vznikaly srůsty, které narůstaly a dráždili dále. Nakonec z něho vytáhli půlkilový nádor. Naštěstí nezhoubný, k velkému překvapení lékařů. Prostě rarita. Otci po operaci zůstaly obrovské jizvy od hrudní kosti až do podbřišku, přeříznuté břišní svaly a částečná hluchota. Antibiotická clona holt byla ototoxická.

Když se táta vrátil po několika měsících strávených na onkologiích, urologiích a kdovíčem ještě, tak se děda zeptal mámy: „ Tak se nám hospodář vrátil zpátky? A bude to dobrý?“ Na obě otázky dostal kladnou odpověď.  A za dvě hodiny zemřel.

Jako by na tátu čekal. Dočkal se, spokojeně usnul a k polévce, kterou mu máma přinesla, se už neprobudil. Tak jsme mu podvázali bradu a zavolali doktorku, která konstatovala smrt. Jako věřící, moderní člověk na pověry nedám. Ale když máma otevřela okno, aby duše mohla ven, tak to na mě zapůsobilo. Bylo to tak neokázalé, přirozené, prosté a hluboké.

Když pak přišel čas, musel jsem ho oholit. Chudáka jsem ho celého pořezal. Ještěže už ho to nebolelo a nekrvácel. Pak jsme ho s mámou ustrojili do rakve. Vyšel z něj přitom posmrtný dech. Vzpomněl jsem si na to potom, když jsme tento jev brali v patofyziologii.

Babička ho o několik let přežila. Nakonec už chodila jen do plen. Tak jsem ji také musel občas přebalit. Postupně i ona duševně hodně chátrala. Ležela sedm let. I lékaři se divili, že tak dlouho vydržela. Měla holt tuhý kořínek a kvalitní péči. Nakonec lituji, že umřela na komplikace urologického zákroku v nemocnici. Ale tak to chodí.

Tyto zkušenosti mně daly možnost jako pubescentovi na základní i střední škole, mnohé si uvědomit. Že ta bezmocná žena, kterou přebaluji, byla kdysi krásná žádoucí modrooká blondýna, která o nápadníky neměla nouzi. A je jí to k ničemu. Že tak, jako ona dosloužila své i manželově matce, tak ji dosloužila snacha. Že děda, se kterým měl táta jako s otčímem pochopitelně spory, nakonec dožil u nás a ne u svého syna. Ten měl hlavně starost o majetek. A jestli pamatuji za ty roky dvě návštěvy jeho nebo jiných příbuzných, tak je to moc.

Možná by takovéto zkušenosti mnohým mladým daly do života více, než Vyvolení, PC hry a útoky dlažebními kostkami na kdeco.