O mých dědech

„Strýc byl legionář, válčil na Piavě“, píše Václav Hrabě v jedné ze svých geniálních básní. A neméně povedeně ji zhudebnil a  zpívá V. Mišík. Hrabě je můj básník z nejmilejších. Dokonce jsem mu odpustil jeho komunismus a obdiv k Fidelovi. Tak hluboce mě jeho verše zasáhly.  Pod dojmem básně Ty II jsem se i já vyrovnal se svým vztahem k příbuznému. V mém případě k dědovi, kterého jsem nikdy neviděl, a přesto vývoj mé osobnosti významným způsobem ovlivnil. Pro velký úspěch minulého článku o prarodičích se s vámi o to vše podělím.

Použiji trochu netradiční způsob sdělení. Jedná se o báseň ze sbírky Vyprávěnky. Napsal jsem ji ve dvaadvaceti. Děda nesmírně ovlivnil tátu, ačkoli zemřel, když bylo tátovi třináct. Jelikož otec ovlivnil zásadně i mě, tak je jasné, že přeneseně měl životní příběh mého dědy, co říci i mně.

Pravdou je, že někdy forma není dokonalá a naopak, někdy je obsah formě podřízen. Posléze jsem zjistil, že jsem dokonce některé detaily nepopsal přesně, ale vzhledem k tomu, že se nejedná o faktografii, tak jsem už báseň nepřepracovával. Měl jsem strach, že by se ztratila náboj, který, alespoň pro mě, rozhodně má. Pro mě osobně má cenu nikoli uměleckou, ale především je to dokument mojí sebereflexe a vývoje. Dnes bych ji napsal určitě jinak, nepochybně formálně lépe, asi bych volil jiná slova. Ale pointa by zůstala.

 Tak trochu legenda

Dědu znám  jenom z vyprávění

a vzpomínek, kterých moc není,

protože  zemřel dvacet let před mým narozením a v té době

bylo otci třináct. A babička už odpočívá několik let v hrobě.

Někdy pátrám po společných rysech v jeho a v mém  obličeji

a při vzpomínce na jeho zážitky-legendu-se trochu chvěji. 

Hledím na jeho tvář na svatební fotce,

je-li tam vše vepsáno: vyučení řezníkem u jeho otce,

handl na zkušenou nedaleko do Sudet,

odkud si přinesl dokonalost jazyka a od Němců rozražený ret,

který později skryl elegantní knírek.

Hledám odraz všech těch chvilek,

když v sedmnácti, ve 14. roce narukoval na Balkána

 v jedenadvaceti se vrátil jako protřelý válečný veterán,

který přežil svoji popravu a všechny tvrdé ofenzívy,

v Albánii potkal pradědu, jenž byl u jiného pluku,

hovořili spolu, kouřili, podali si ruku,

rozešli se a oba se pak  vrátili zdraví a živí.   

Poznal tělesné tresty, psy vycvičené na vlastní vojáky

,které v Bosenských tunelech podřezali bodáky,

navzdory konvencím vyráběné střely dum-dum,

první kulku do zad těm nejkrutějším oficírům.

 A potom návrat domů a v krámě zamýšlené změny,

které nebyly pradědou v podstatě vůbec vyslyšeny, 

roztržka a odchod na Slovensko, kde pral ovčí střívka, která nakládal,v

ýhodně je prodal a kvalitní práce mu vynesla kapitál,

se kterým si po návratu otevřel konkurenční  řeznictví.

Pak usmíření  s otcem , neplodné manželství a kdo dnes ví,

zda si jeho první žena nevzala život z důvodu,

že mu nedala další pokolení do rodu.

Druhá svatba s o 17 let mladší ženou,

která mu přinesla v pětačtyřiceti vytouženou

radost v podobě syna-co přát si ještě více

-a do konce války ještě narození mého strýce.

Cestování po vesnicích s příchutí načerno koupeného masa,

za které hrozily od Němců tresty až to nervy drásá

(mimochodem jeden strýc-taky řezník- se z kriminálu nevrátil.

Někdo ho udal-asi soused- když prase učernil) 

A dřevěný půllitr s víčkem ve tvaru sovy,

jež prý často doprovázel slovy

kolik že ho už jen peněz stál,

když si po hospodách zahrát dal

”Proč ta sova tolik houkala, hů a hů a hů”.

Vidím ho, jak  neztrácel s puškou na rameni odvahu,

ani když hlídal před na zahradě vykopaným krytem,

který se stal  i sousedům na několik dní bytem

v nejistém květnu 1945.

Vidím, jak stihl v 48. prodat materiál, ze kterého chtěl vystavětnový

 podnik a rozšířit tím svoji živnost.

Tušil totiž, jak si bolševici představují rovnost

,což se brzy potvrdilo a to, že měl jednoho  zaměstnance

vyneslo mu v podobě zaplombování strojů sankce,

protože byl vykořisťovatel-maloburž-nepřítel lidu.

Dostával tak malý plat, že aby netřela rodina bídu,

ve vlastním ukradeném krámě načerno ručně míchal salámy

.Ještě že je ta zvrácená doba za námi.

Škoda, že se toho nedožil, jistě by jeho tvář, zohyzděná úrazem

při automobilové nehodě jizvou, zjemněla blaženým výrazem. 

Závěr jeho života nebyl moc pěkný, žádná nádhera.

Za vše stačí doplnit Náchod 1955, rakovina, tubera. 

Děda se narodil před více než sto léty,

a přesto  střípky jeho života jsou bájné amulety,

jimiž lze nastavit zrcadlo vlastnímu bytí. 

Kde je skutečnost, to nevím. Ale maják legendy stále svítí.

Daleko větší úspěch slavila báseň o mém druhém dědovi. Líbila se mnoha lidem, velice si ji oblíbil například náchodský básník Libor Volný. Jen máma, která svého otce velice milovala, byla poněkud popuzena, že z něho dělám opilce. Tak to ale vůbec není. Jen mi tak jako jinochovi voněl. I osud tohoto prostého sedláka od Kutné Hory by stál za samostatný článek. Možná někdy jindy. Snad se vám bude alespoň líbit těchto pár veršů.

Děda

Můj děda voněl koňma

a pivem

a strachem z Jáchymova

a znal všechny slova

písní o brázdách

     slunci a opratích.