Svobodné volby! Svobodná média!

18. 11. 2014 8:36:28
Sedmnáctý listopad a čtvrt století po něm, to je bezpochyby námět hodný řádného zkoumání a reflexe.

Zaměřím se však pouze na jednu věc, jeden hodně důležitý slogan:

Sedmnáctý listopad a čtvrt století po něm, to je bezpochyby námět hodný řádného zkoumání a reflexe. Je to námět pro politology, historiky, sociology, spisovatele, dramatiky, někdy i psychiatry...

Zaměřím se však pouze na jednu věc, jeden hodně důležitý slogan:

SVOBODNÉ VOLBY!

To tehdy volali lidé na ulicích a náměstích. Svobodné volby už máme. Ale jak se vnímání onoho sloganu – tehdy zcela jednoznačné – za těch 25 let proměnilo?

Dovolím si k tomu učinit tři krátké poznámky: o jedné iluzi, o jedné deziluzi a o jedné naději, které se podle mě s termínem svobodné volby za ono čtvrt století pojí.

Ona iluze spočívá v dobovém volebním hesle: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny!“

Toto zvolání na jedné straně stavělo na revolučním étosu a sdílené potřebě jednoty. Zároveň ale vycházelo vstříc zažité představě, že stranictví je zkorumpované dobou totality. Sám termín „partaj“ měl jasně pejorativní nádech a v podstatě byl synonymem pro tyranii.

Jenomže tehdejší vládnoucí partaj ve skutečnosti představovala pravý opak stranictví. Pravý opak demokratické soutěže. A to jak ve vztahu k veřejnosti, kde si svou moc pojišťovala v ústavě zaručenou „vedoucí úlohou“. Tak směrem dovnitř, kde uplatňovala takzvaný „demokratický centralismus“.

Politické strany se nakonec v demokratické soutěži prosadily. Lidé pochopili, že nabízet všechno všem neznamená svobodu, ale totalitu a že skutečná demokracie spočívá ve střetu různých zájmů, hodnot a programů.

Ale nedůvěra ke stranictví svým způsobem přežívá dodnes. A láká ty, kteří by tu opět – stejně jako OF, ale už bez onoho revolučního étosu – chtěli být pro všechny.

Po iluzi přišla deziluze: svobodné volby, o které jsme před 25 lety tolik stáli, lákají stále méně lidí.

Dříve, než se podařilo zcela rehabilitovat pojem stranictví, udělali straničtí lídři tolik chyb, že to mnoha občanům znechutilo nejen tyto lídry, ale samotnou zastupitelskou demokracii.

Bez dlouholeté demokratické tradice, bez povědomí o významu institucí, se prostě snadno stane, že je lidé ztotožní s těmi, kteří je vedou. Špatný vůdce rovná se pak automaticky špatná instituce.

Zde dochází k druhému paradoxu. Komunisté, kteří sami zničili demokratické stranictví, znechutili tento pojem lidem. A odpor k chybujícím vůdcům vedl u mnohých k potřebě nahradit demokratické instituce právě silnými vůdci.

Nyní jsme tedy v situaci, kdy bychom se od iluze a následné deziluze potřebovali dostat k naději. V čem spočívá? Přeci stále v tom, co jsme chtěli na počátku: ve svobodných volbách.

Demokracie je přece změna. A ta změna přichází každé čtyři roky. V tom je ta naděje. V tom, že strany se pod tlakem změní. A že nebudou dávat lidem důvod k tak hluboké deziluzi.

Změna je však i na voličích – je na nich, aby nepodléhali iluzi, že tu někdo umí být pro všechny, že umí zařídit vše a přijali fakt, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.

Pokud mohu říci dvě věty sám za sebe a za KDU-ČSL, my už jsme onou nutnou změnou prošli dvakrát: Poprvé, když jsme ze sebe museli smýt nános národní fronty, s čímž jsme de facto začali už před listopadem 1989. Podruhé po roce 2010, když jsme dočasně vypadli ze Sněmovny.

Je na nás, na politicích, abychom lidem dali naději, že SVOBODNÉ VOLBY jsou stále tím, po čem jsme volali a co jsme chtěli v čase Sametové revoluce. Je na nás, abychom sloužili institucím, ne aby instituce sloužily nám. Je na nás, abychom byli státníky, ne politikáři.

Musí nám jít o to, aby svobodné volby nebyly pro lidi ani iluzí, ani deziluzí, ale aby v nich viděli to, čím skutečně jsou: šancí rozhodovat o budoucnosti země.

Volba nemůže být doopravdy svobodná, když není informovaná. Musím vědět, co volím, proč volím a co mi to přinese. Musím vědět, že jde o standardní stranu, s jasným programem, která plní sliby. V opačném případě lidé buď hlasují nohama, nebo volí charismatické populisty.

Závěr si vypůjčím od našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

To tehdy volali lidé na ulicích a náměstích. Svobodné volby už máme. Ale jak se vnímání onoho sloganu – tehdy zcela jednoznačné – za těch 25 let proměnilo?

Dovolím si k tomu učinit tři krátké poznámky: o jedné iluzi, o jedné deziluzi a o jedné naději, které se podle mě s termínem svobodné volby za ono čtvrt století pojí.

Ona iluze spočívá v dobovém volebním hesle: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny!“

Toto zvolání na jedné straně stavělo na revolučním étosu a sdílené potřebě jednoty. Zároveň ale vycházelo vstříc zažité představě, že stranictví je zkorumpované dobou totality. Sám termín „partaj“ měl jasně pejorativní nádech a v podstatě byl synonymem pro tyranii.

Jenomže tehdejší vládnoucí partaj ve skutečnosti představovala pravý opak stranictví. Pravý opak demokratické soutěže. A to jak ve vztahu k veřejnosti, kde si svou moc pojišťovala v ústavě zaručenou „vedoucí úlohou“. Tak směrem dovnitř, kde uplatňovala takzvaný „demokratický centralismus“.

Politické strany se nakonec v demokratické soutěži prosadily. Lidé pochopili, že nabízet všechno všem neznamená svobodu, ale totalitu a že skutečná demokracie spočívá ve střetu různých zájmů, hodnot a programů.

Ale nedůvěra ke stranictví svým způsobem přežívá dodnes. A láká ty, kteří by tu opět – stejně jako OF, ale už bez onoho revolučního étosu – chtěli být pro všechny.

Po iluzi přišla deziluze: svobodné volby, o které jsme před 25 lety tolik stáli, lákají stále méně lidí.

Dříve, než se podařilo zcela rehabilitovat pojem stranictví, udělali straničtí lídři tolik chyb, že to mnoha občanům znechutilo nejen tyto lídry, ale samotnou zastupitelskou demokracii.

Bez dlouholeté demokratické tradice, bez povědomí o významu institucí, se prostě snadno stane, že je lidé ztotožní s těmi, kteří je vedou. Špatný vůdce rovná se pak automaticky špatná instituce.

Zde dochází k druhému paradoxu. Komunisté, kteří sami zničili demokratické stranictví, znechutili tento pojem lidem. A odpor k chybujícím vůdcům vedl u mnohých k potřebě nahradit demokratické instituce právě silnými vůdci.

Nyní jsme tedy v situaci, kdy bychom se od iluze a následné deziluze potřebovali dostat k naději. V čem spočívá? Přeci stále v tom, co jsme chtěli na počátku: ve svobodných volbách.

Demokracie je přece změna. A ta změna přichází každé čtyři roky. V tom je ta naděje. V tom, že strany se pod tlakem změní. A že nebudou dávat lidem důvod k tak hluboké deziluzi.

Změna je však i na voličích – je na nich, aby nepodléhali iluzi, že tu někdo umí být pro všechny, že umí zařídit vše a přijali fakt, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.

Pokud mohu říci dvě věty sám za sebe a za KDU-ČSL, my už jsme onou nutnou změnou prošli dvakrát: Poprvé, když jsme ze sebe museli smýt nános národní fronty, s čímž jsme de facto začali už před listopadem 1989. Podruhé po roce 2010, když jsme dočasně vypadli ze Sněmovny.

Je na nás, na politicích, abychom lidem dali naději, že SVOBODNÉ VOLBY jsou stále tím, po čem jsme volali a co jsme chtěli v čase Sametové revoluce. Je na nás, abychom sloužili institucím, ne aby instituce sloužily nám. Je na nás, abychom byli státníky, ne politikáři.

Musí nám jít o to, aby svobodné volby nebyly pro lidi ani iluzí, ani deziluzí, ale aby v nich viděli to, čím skutečně jsou: šancí rozhodovat o budoucnosti země.

Volba nemůže být doopravdy svobodná, když není informovaná. Musím vědět, co volím, proč volím a co mi to přinese. Ksdyž jsem při svém zvolení předsedou v roce 2010, řekl jsem:"S Lidovou stranou nejsou spojena jenom jména politiků, ale i intelektuálů. Namátkou Vladimír Justl, Pavel Tigrid, Pavel Pecháček. Poslední dva byli novináři spjati úzce s bojem proti totalitě. Ať už v ČSL, nebo později v emigraci. Z nich si musíme brát příklad a dávat je za příklad jiným.

Učme se od nich, že nemůžeme dávat náš neúspěch za vinu médiím. Berme média taková, jaká jsou. A braňme princip svobody slova, protože svoboda slova je důležitějším pilířem demokracie, než parlament. Ten jsme měli i za totality, ale bez svobody slova nám byl k ničemu." Jenže média hrála můj bonmot a co jsem poslouchal ve třinácti. A mnozí z nich se nyní diví, a odcházejí z médií, že nemohou psát, podle svého svědomí...

Závěr si vypůjčím od našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Volně předneseno při slavnostním shromáždění ve federálním shromáždění (Národní muzeum)

Autor: Pavel Bělobrádek | úterý 18.11.2014 8:36 | karma článku: 10.57 | přečteno: 688x

Další články blogera

Pavel Bělobrádek

Chápeme až příliš dobře, co se kolem děje, pane Pehe

Jiří Pehe v březnu publikoval v Deníku N a na ČRo plus reakce na můj komentář o budoucnosti KDU-ČSL. Jsem za reakci rád, ovšem její styl a některé v ní obsažené teze musím zásadně odmítnout.

15.7.2019 v 11:24 | Karma článku: 22.00 | Přečteno: 313 | Diskuse

Pavel Bělobrádek

Ještě jednou o tom, proč se KDU-ČSL rozhodla pro samostatnou kandidátku

Čeština je krásný jazyk. Když David Klimeš píše o volbách předsedy Senátu – tak „se centristé nedohodli“. Všimněte si prosím toho krásně neutrálního SE.

3.12.2018 v 12:43 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 652 | Diskuse

Pavel Bělobrádek

Pavel Bělobrádek: V kauze Babiš nejde „jen“ o vládu

Případný pád vlády je samozřejmě pro ty, kteří v ní sedí, docela zásadní. V kauze Babiš jde však o daleko důležitější věci. V sázce jsou národní jednota, hodnoty 17. listopadu či právní stát.

23.11.2018 v 12:58 | Karma článku: 8.63 | Přečteno: 181 | Diskuse

Pavel Bělobrádek

Maminky si zaslouží lepší penze

Je dobře, že vláda chce zvyšovat penze. Hnutí ANO tak změnilo názor, protože v předchozím kabinetu se stavělo proti a ČSSD s KDU-ČSL ho musely přehlasovávat. Ale je tu jedna skupina, na kterou vláda stále nemyslí: matky. Ty si zas

31.5.2018 v 15:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Mopička a striptýz v ranní zahradě

V dobách mého malého dětství chodily v létě po zahradách kolem našich chalup ženský oblečený jen v podprsence, kalhotkách a kuchyňské zástěře. Nad zadečkem měly z tkalounů uvázané mašličky a vypadaly jako tanečnice z Moulin Rouge.

17.7.2019 v 10:54 | Karma článku: 27.37 | Přečteno: 781 | Diskuse

Beata Krusic

Do kostela Boha hledat nechodím

A kam tedy chodím, když v Něj hluboce věřím? No přeci do přírody, do svého těla, k lidem, k umění...

17.7.2019 v 8:51 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 274 | Diskuse

Patrik Banga

Jak přežít dietu: Kukuřičné plátky chutnají jako bakelit. Trabant s tuňákem

Ráno už jsem věděl, co mě čeká, takže jsem ani tolik nenadával, že kafe nechutná jako kafe, ale jako kafe s čímsi, co vzdáleně připomíná mléko. Asi zkusím turka, vrátím se ke staré žižkovské klasice.

17.7.2019 v 8:27 | Karma článku: 18.45 | Přečteno: 604 | Diskuse

Michal Pohanka

Mistrovství světa v depresi v Londýně! Možná se ho na podzim zúčastním, držte mi palce!

Trénuju poctivě. Už to nebude dlouho trvat a dostanu se mezi českou depresentační elitu. Přestal jsem mluvit a v posteli jsem se už dvakrát pokálel. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to velmi nadějně!

16.7.2019 v 19:48 | Karma článku: 25.61 | Přečteno: 1493 | Diskuse

David Vlk

Hele schovej si toho svýho "Frantíka."

Tři dny jsem kroutil hlavou. Čtvrtý den jsem se vypravil exhiboušovi promluvit do duše. "Poslouchej kamaráde schovej si toho svýho "Frantíka!" Nejsme na něj zvědavý ,nebo se prostě aspoň před těma mýma holkama otoč zadkem.""

16.7.2019 v 18:21 | Karma článku: 33.90 | Přečteno: 1832 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1445

Originální osobnost. Jako každý jiný. Ještě že máme DNA. Jinak také manžel, táta, veterinář, textař, bývalý předseda KDU-ČSL, zastupitel a poslanec.

Zadavatel a zpracovatel: KDU-ČSL

Najdete na iDNES.cz