Potrefená husa, aneb jak překroutit slova

Jan Rovenský sarkasticky, bohužel však zcela mylně, interpretuje moje slova, aby si zdůvodnil, že se díky Právu objevila novinářská kachna.

Titulek na Právu spřízněných Novinkách „KDU-ČSL zvažuje změnu názvu. Vadí jim i termín "křesťanská" je sice čtivý, ale zcela nepravdivý. V rozhovoru pro Právo jsem řekl, cituji: „Možnost, že bychom se změnili na pouze lidovou stranu, tu zůstává, ale vedení strany tento krok nehodlalo učinit.“ Takže, když vedení tuto změnu zamítlo, tak ho dále zvažuje? Rozdíl mezi „možnost zůstává“ (logicky, sjezd strany je suverén, který může změnu stanov udělat kdykoli a v čemkoli) a „zvažuje“ je hodně podstatný. Dále jsem dodal:“ Zatím je tam jeden návrh, který prošel vedením strany, a to je ten, aby se slovo „československá“ změnilo na „česká“, protože to mnohým lidem údajně vadí.“

Myslím, že každý gramotný člověk z těchto vět může vyčíst jen stěží, že Bělobrádek nebo KDU-ČSL chce vypustit slovo „křesťanská“, nebo že nám dokonce „vadí“. Je to naprostá novinářská kachna. Titulek totiž mohl znít, že zvažujeme přejmenování pouze na KDU. Správně ale měl znít, že vedení KDU-ČSL doporučilo sjezdu debatovat pouze o slovu Československá“, nikoli „křesťanská“. Ani tato změna nemusí projít, to bude na rozhodnutí sjezdu.

Sám jsem vypracoval argumentář již před rokem, kde píšu, že pro změnu nejsem. Tudíž jsem se zmokle nikam nevrátil, to jen pouze další mylná fabulace, fakta dostala zase na frak. A to se špatně přiznává…

Co z toho všeho vyplývá? Že si i v seriozních médiích lze vytrhnout z kontextu jednu větu, která bez zbytku odstavce dostává jinou dimenzi. Také je z rekce pana Rovenského poznat, že lepší než uznat chybu, je zesměšňovat toho, kdo se proti kachně klidně a slušně ohradí.

Pokud pan Rovenský považuje za modernizaci návrat k lidové straně, tedy názvu z let 1919-1992, pak mu moc nerozumím. Chápat pak změnu názvu jako takovou za „otevírání se neveřejnosti“ pak nechápu už vůbec. Jestli to mělo být narážka na velmi otevřené Věci veřejné, pak děkuji, ale to opravdu nechceme.

A na závěr pro ostatní média určitě poučení: „Důvěřuj, ale prověřuj!“