Chápeme až příliš dobře, co se kolem děje, pane Pehe

Jiří Pehe v březnu publikoval v Deníku N  a na ČRo plus reakce na můj komentář o budoucnosti KDU-ČSL. Jsem za reakci rád, ovšem její styl a některé v ní obsažené teze musím zásadně odmítnout.

Můj původní článek zde: http://www.kdu.cz/aktualne/z-medii/pavel-belobradek-kam-smeruji-cesti-lidovci Jeho článek zde:http://denikn.cz/87278/lidovci-jeste-nedavno-tezili-z-toho-ze-liberalove-nemeli-koho-volit-na-jejich-nezpochybnitelne-pravdy-uz-ted-uslysi-malokdo/?ref=in

Diskuse je jistě základem liberální demokracie, což neznamená, že vůdčí silou v ní jsou ekonomičtí nebo hodnotoví liberálové. Jenže narážíme na to, co před lety popsal Tomáš Halík: „(…) inteligentní konzervatismus (…) vnáší do diskuse s liberálním relativismem jeden důležitý argument: relativismus zapomíná relativizovat sám sebe, za jeho požadavkem tolerance je často netolerance k čemukoliv, co by mohlo ukázat, že on sám podléhá tomu, co předhazuje fundamentalismu – že totiž on sám není ničím víc než jedním z mnoha možných pohledů na skutečnost (…)“.

Nikoli druhé označovat za „nechápající“, tedy hloupé a zastánce současné dikce rodinného práva osočovat z tezí, které nejsou v mém článku vysloveny: „V praxi to znamená přesvědčení, že žena dál patří k plotně či že jen strana ví, co je pravda.“ Řečeno Davidem Peroutkou: „(…) debaty mohou být vedeny s respektem – bez laciné degradace oponentova stanoviska, bez tvrdosti, jízlivosti, zaujatosti, nadřazenosti.“ Může se totiž stát to, co demokracie potřebuje nejméně. A přesně to formulovala Lenka Tětivová: „Jakmile však druhá strana cítí nadřazenost, přestane nám naslouchat, i kdybychom měli sebevětší pravdu.“

Zareaguji dále na tři mýty, floskule, předsudky a spekulace, které Jiří Pehe šíří.

Ekonomický liberalismus

Ve svém článku jsem zmínil budování „liberální sobecké společnosti“. Myslel jsem obě roviny liberalismu, jak ekonomickou, tak hodnotovou. Mnozí nás v 90. letech přesvědčovali, že vše vyřeší trh a že právo je mu podřízeno, hovořilo se o svobodě, ale zapomínalo se na zodpovědnost, etický a právní rámec. Přirozené právo zválcoval legalismus a právo pozitivní.

Na sociálně-tržní koncept hospodářství bylo a je nahlíženo jako na nečistý a tržnímu hospodářství bez přívlastků nepřátelský koncept. Prý není třetí cesta… Přestože bylo sociálně-tržní hospodářství především v Německu velmi úspěšné. V tom se ale nejspíše s Pehem shodneme.

Hodnotový liberalismus a mravní relativismus

Pak je zde ovšem liberalismus hodnotový, jemuž lze vyčítat mravní relativismus a popírání některých zásadních prvků civilizace a zavádění právě právního pozitivismu. Již v roce 2000 devadesátá léta pěkně popsal vynikající a stále aktuální dokument České biskupské konference Pokoj a dobro: „Vychýlené kyvadlo zdůrazňuje dnes jednostranně individuální svobodu, která nechce být vázána žádnou odpovědností: zcela se vytrácí porozumění pro potřebu společného dobra.“ Pehe mluví o dogmatech, my o hodnotách, zásadách, ctnostech.

Vzpomeňme současné ústrky od militantních liberálů, které u nás zažívá např. Saša Uhlová. Jak dopadli Rocco Buttiglione nebo Roger Scruton? Byl to skutečně liberální, svobodný, otevřený a tolerantní přístup liberálů? Řečeno s Ryszardem Legutkem: „Tvrdí nám, že je pro pluralitu, že každý může říkat, co chce, ale nakonec když řeknete něco, co odporuje levicově liberální ideologii, běda vám. Když nemáte ty „jediné správné“ názory, hrozí vám, že budete urážen, skandalizován, ostrakizován.“ Přesně to jsme mohli vidět a číst.

Vývoj společnosti

Je omyl, když nám Pehe podsouvá „(…) nepochopení toho, kam se moderní liberálně-demokratická společenství vyvíjejí.“ My to nejen chápeme, ale i vidíme výsledky. Nejde jen o neomarxistický „pochod institucemi“, z čehož vyvstávají „reprodukční práva“ – snaha o povolování interrupcí do devátého měsíce těhotenství, zavedení eutanazie v několika zemích i u dětí, a mohl bych tak pokračovat. Zjednodušovat tyto otázky na náboženskou rovinu je nepřesné a nesprávné. Jsou zásady a hodnoty, které jsou předkřestanské a patří k našemu kulturnímu okruhu „civilizace pahorků“.

Kostel, postel, kuchyně

Co bylo nefér, je kritika na téma postavení žen v KDU-ČSL. Zcela mylně autor tvrdí, že hlouběji nereflektujeme „prudce se měnící roli žen“. Jako důkaz podává pak absenci ženy v minulém předsednictvu. V mých předcházejících předsednictvech byly jinak vždy ženy, jedno období i dvě.

To, že v roce 2017 nebyla Zuzana Roithová opět do předsednictva zvolena, bylo dáno nejspíše přesvědčením mnoha delegátů, že má místo jisté, a tak hlas použili jinak. Konečně jsme ji nasadili jako prezidentskou kandidátku. Nyní je opět v současném předsednictvu žena. Bez kvót. Z této epizody, která je dvouletým obdobím z necelých mých funkčních devíti let, Pehe vyvozuje nesystémově a metodologicky mylně obecné závěry a podpírá tím svoji vratkou konstrukci.

Kdo má takové zastoupení žen v senátním klubu jako my? Místopředsedkyně Senátu za nás je žena už mnoho let a je nejvyšším ústavním činitelem-ženou ze všech politických stran! Ve vedení Sněmovny není žádná. A co z toho vyplývá? Nic, vůbec nic. Ženy u nás opravdu nijak nediskriminujeme. Naopak. Máme Volební akademii žen, jejíž absolventky jsou velmi úspěšné, zejména v senátních volbách. Např. jedna z nich vypustila bazének panu Škromachovi. Pehe tedy předvedl pouhý stereotyp a předsudek na úrovni Rom-lenoch, Žid-lakomec, muslim-terorista…

Prudce se měnící roli žen opravdu reflektujeme. Nevyslovené, avšak zjevné klišé, že pro ženy máme vyhrazen pouze systém „postel, kostel, kuchyně“, je opravdu mimo realitu. Naopak, velká část fundamentalistů nás dlouhodobě nevolí. Prostě KDU-ČSL považuje za příliš „měkké“ a liberální. Přednost dávají ODS, Václavu Klausovi ml., SPD a podobně.

Za zcela zmatečné pak považuji míchání „odmítání jiných modelů rodin“ a manželství, které Pehe předvedl. Manželství mohou mít jistě různou formu, např. mnohoženství, ale v našem civilizačním prostoru hájíme tuto instituci jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Z dobrých důvodů. Není to věc katolicismu, takové manželství má židovské i antické kořeny. Manželství pro všechny je nepochopením smyslu rodinného práva. Tedy je to věc právní, nikoli náboženská, a už vůbec ne řešení diskriminace práv menšin. Rodina může existovat a existuje i mimo manželství, to sekulární stát i konzervativci musí respektovat.

Existence fenoménů ve společnosti neznamená, že je má stát nutně všechny podporovat a chránit. Láska je jen jedna, ale do emocí partnerů stát nemá zasahovat. Od toho tady není. Víme, že existují svazky několika lidí, je společensky akceptována i situace, dříve označována za bigamii, kdy muž má manželku a současně další partnerku. Všechny děti si zaslouží ochranu a podporu státu, všechny typy svazků jejich rodičů ale ne. Angela Merkelová mimochodem pro stejnopohlavní manželství sama nehlasovala.

Odmítám, že máme monopol na pravdu, jak nám Pehe podsouvá. Ano, pravda se nedá odhlasovat, za tím si stojím. Nebo chce Pehe tvrdit, že na ni má monopol většina? Že hlas lidu je hlas Boží? Že dav je moudřejší než jednotlivci? Že legální je i legitimní? T. G. Masaryk a Václav Havel se musejí obracet v hrobě. Pouze jsem konstatoval, že většina se může mýlit. Stejně jako menšina, samozřejmě.

Náboženství a sekularismus

Lidovci opravdu vznikli jako strana politického katolicismu, ovšem za sto let se dost změnilo. Jako příklad budiž zmíněno, že sice konfesi nezjišťujeme, ale není tajemstvím, že v osmičlenném předsednictvu je člen Českobratrské církve evangelické a Církve bratrské. A není to rarita. Dodávám, že do Evropského parlamentu za nás kandidoval buddhista. Volí nás i bezvěrci a skutečně nevoláme po teokracii. Ale zákon je pouze minimem morálky.

Kde brát voliče

Pehe si pak protiřečí v tom, že máme oslovovat liberální voliče, a přitom sám zdůrazňuje, že kvůli Pirátům to vlastně nemá smysl. Nezmiňuje, že střed a pravý střed ještě obsahuje další dvě proevropské liberální strany. Nehledě na to, že je tady ANO (člen evropských liberálů), které je atraktivní pro všechny. Ve většině našich interních i veřejných průzkumů vychází, že KDU-ČSL má u svých voličů vysoký podíl mladých a vzdělaných lidí, méně seniory a nejméně voliče středního věku.

Je třeba říci, že máme několik set členů mládežnických organizací. Členská základna se zmenšuje také u dalších českých stran i partají na západ od naší hranice (CDU, ÖVP). To jistě Pehe jako odborník dobře ví, přesto je velmi selektivní ke KDU-ČSL. Navíc za mého předsednictví do strany vstoupilo několik tisíc lidí.

Naše předvolební spolupráce s jinými subjekty neztroskotala na ochraně lidovecké značky, to si plete Pehe nás a STAN, kteří odmítli jít formálně na naši kandidátku jako s TOP 09 s argumentem, že buduje značku. Problém byl v tom, že podle předvolebních průzkumů by koalici volili takticky mnozí městští liberálové, ale pouze v množství, které nedokázalo bezpečně přesáhnout 10 %. Riziko propadnutí hlasů bylo obrovské. Evidentně velká část právě liberálních voličů dala hlas Pirátům, kde nemusela překousnout naše konzervativní prvky. Ve svazku s liberály bychom ztratili atraktivitu jako celek a součet by mohl být nižší.

Evropské volby

Koalice do Evropského parlamentu s TOP 09 a STAN by pouze znamenala boj s Piráty. Zkrátka liberální středový prostor je přeplněn a je třeba naopak sjednotit neextremistické a neeurofobní konzervativní síly. Proto podpora KDU-ČSL od SNK-ED, SMS, KS a KČ, jejichž hlasy by jinak propadly. Kdyby TOP/STAN šlo o celek, mohli s námi přece chtít koalovat už před pěti lety. Až v nouzi jsme teď dobří.

Argument o společné frakci neobstojí. Od Portugalska po Slovensko běžně proti sobě kandidují strany z jedné frakce. Navíc jsme v mnohém hlasovali rozdílně. Koalice stran nemá nic společného s osobními vztahy. To je další klišé. To bych nikdy Miroslava Kalouska nepozval na sjezd jako hosta. Uvidíme, zda ODS pozve Jiřího Pospíšila a ČSSD Jiřího Paroubka.

Kdo je lidovecký volič

Kdo tedy má být náš volič? Kromě silného skalního jádra, které samo jistě nestačí, to musejí být i taktičtí voliči. Jimi se stali moji relativně liberální rodiče i já sám. Jak správně Pehe zmiňuje, bývali jsme alternativou, což nynější silná konkurence dalších tří proevropských stran komplikuje.

V senátních volbách se jasně ukázalo na mém a Hermanově příkladu, že za průlom v česko-sudetoněmeckých vztazích jsme byli voliči extremistů a levice potrestáni volbou kandidátů ODS. Přesto jsem přesvědčen, že autentická proevropská konzervativní politika si své voliče najde opět i mimo náš tradiční a většinový elektorát. Protože KDU-ČSL je víc než sázka na jistotu.

Situace jistě není lehká, ale zkušenost sta let naší existence ukazuje, že pokud se nedopustíme fatálních chyb v osobě předsedy, bude KDU-ČSL i nadále důležitým stabilizačním a konstruktivním článkem naší parlamentní demokracie. Liberální parlamentní demokracie, která není fundamentalisticky ani náboženská, ani sekulární a ani progresivistická, z toho bude těžit. Pokud z ní ale nevymizí korektní diskuse mezi demokratickými konzervativci a liberály, čehož se obávám.

Slušná a věcná politika, ekosociálně-tržní ekonomika, zodpovědná solidarita, podpora aktivního členství v EU i NATO, spolehlivost, vyvažování extrému, snaha o konsenzus a o obecné blaho bude pro část voličů vždy přitažlivá, i když nejsou naším skalním jádrem. Doufám v to. Nejen kvůli svým dětem.